Zelená vrána

Že v sobě má malá Marisol něco zvláštního jsem pochopil už tenkrát, kdy jsem ji ještě jako tříletou holčičku viděl hrát si uprostřed deštivého dne na jedné z těch pláži, kde mezi polámanými mušličkami a nedopalky cigaret, najdete i takové poklady jako jsou prázdné láhve se zbytky ginu nebo použité injekční stříkačky. Že to něco je smrt, jsem však začal chápat až o mnoho let později, když jsme se náhodou setkali uprostřed baru v Barceloně, který byl vyhlášený hlavně mezi mladými cizinci, kteří sem přijeli za zábavou.
Sukni měla vyhrnutou nad kolena, kolem krku tři řady červených umělohmotných korálů a kolem pasu ruku Angličana ve středních letech. Mezi prsty neustále svírala cigaretu a ani na chvíli se nepřestala hlasitě smát. Poznala mě okamžitě, i když předstírala, že mě nevidí. Až když z Angličana vytáhla poslední mince a poslala ho do určitých mezí, urovnala si výstřih, přišla za mnou a posadila se. Objednala si sklenici vodky a začala mluvit o starých časech.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že si pamatuju, co všechno jsme si tenkrát řekli. Mluvili jsme hodiny a hodiny a nakonec spolu skončili v hotelu, co v něm nikdo nezůstává déle než jednu noc a krátce nad ránem se spolu pomilovali. Ráno nás zastihlo nahé pod zatuchlou peřinou, objednali jsme si snídani a rozloučili se. Když mizela v ospalém světle ranního slunce, poprvé jsem uviděl stín, který se za ní celý život ploužil a snažil se ji dostihnout.
Pak se mi zase na pár měsíců ztratila a já už nečekal, že se znova uvidíme. I když jsem v tom „našem“ baru několik týdnu vysedával večer co večer a její otisk viděl v každé, která prošla kolem. Ani nevím, proč jsem tolik stál o to znovu ji spatřit. Možná pro mě byla jakýmsi mostem do minulosti, kterou jsem dávno ztratil a o kterou jsem možná taky tak úplně nestál. Možná. Ale spíš mě k ní neuvěřitelně táhlo to temné cosi, co ji každou chvíli chmatalo po kotnících a co se ji snažilo stáhnout k zemi.
***
„Tome?“ ozvalo se mi jednoho dne za zády, zrovna když jsem se prodíral davem na hlavní třídě. Nesnášel jsem ty davy turistů a nesnášel jsem ani pouliční prodavače pohlednic. Bylo to uprostřed sezóny v jednom malém městečku jižně od Barcelony. Slunce pražilo a rodinky s plážovkami se hrnuli z hotelu na pláž, z pláže do hotelu anebo na oběd do nejbližší vyhlášené restaurace, aby si odbyli svou denní porci bílkovin a rozdali pár úsměvů svým přechodným známým.
Tímhle prázdninovým blázincem vedla moje nejkratší cesta na parkoviště, kde stálo moje auto rozpálené poledním sluncem a čekala moje vytoužená cesta domů.
Otočil jsem se a Marisol tam stála se vší tou svou lacinou parádou. Ve stejné květované sukni jako na jaře, snad je dozdobené pár křiklavě barevnými záplatami. Červené korále vyměnila za umělé perly, které určitě koupila v nějakém obchodě se suvenýry blízko pláže. Možná jí o něco porostly vlasy a byla opálenější a rozcuchanější než posledně, ale vyzývavý výraz jí ve tváři zůstal.
„Tome, to jsem ráda, že jsem tě tu konečně našla. Můžeš mě vzít domů.“ To jak mluvila, nepřipouštělo žádné otázky, pokud si je ona zrovna nepřála. A tak jsem ji s sebou vzal zpátky do Barcelony, zrušil důležitou schůzku a znovu s ní skončil ve stejném baru, jako jsme se tenkrát potkali. Myslím, že barman byl její přítel, ale tohle slovo v souvislosti s Mari občas dostávalo hodně zvláštní význam.
Nad skleničkami whisky jsem s ní strávil všechen svůj volný čas. Když se setmělo a do baru se začali stahovat zahraniční turisté unavení Gaudím a všemi katedrálami, které tohle město nabízelo, rozloučil jsem se s ní a zamířil domů. Nic na mě doma nečekalo, ale Mari mi dala najevo, že nemám důvod dál zůstávat. Když jsme se loučili, políbila mě na tvář s větou, že až bude třeba, zase se uvidíme.
A měla pravdu. Nevím, jestli to bylo třeba, ale potkali jsme se. Bylo to skoro rok po našem prvním setkání. Prostě jsem najednou věděl, do kterého parku mám jít a na jakou lavičku si sednou. Přišla asi půl hodiny po mně. Sedla si vedle mě a vytáhla z plátěné tašky přes rameno knížku. Dělala, že mě nezná. Chvíli si četla a nervózně si při tom okusovala palec nalakovaný na červeno. Květovanou sukni vyměnila za seprané džíny a sako jako vystřižené z módního časopisu. Mezi tou holkou z pláže a dámou, která teď seděla vedle mě, byl rozdíl několika vesmírů.
Trošku jsem tápal a nevěděl, co dělat. Chvíli jsem pozoroval okolo chodící lidi a snažil se na ni nesoustředit. Moc úspěchu jsem ale neměl a neustále ji po očku pozoroval.
Nakonec se otočila a rázně zaklapla knížku. Nacpala ji zpátky do kabelky, zhluboka se nadechla a sluneční brýle si z vlasů stáhla zpátky na nos. „Promiň, Tome, ale budeme to muset skončit. Už nemám sílu se tomu dál vyhýbat! Už tě nemůžu nevidět za každým rohem.“
Nemluvil bych pravdu, kdybych se někoho snažil přesvědčit, že jsem v tu chvíli pochopil, o čem mluví. Ale jak tu teď tak ležím a myslím na ni, začíná mi všechno pomalu docházet. Z rány v břiše mi crčí krev a já konečně chápu to, co věděla už ta malá holčička z pláže na konci světa. Že to ne po ní, ale po mně šahala smrt a ona byla jen způsob, jak se ke mně dostat.