For a kiss upon her shoulder

...hudební doprovod....

Na zjištění, že chce s Adamem strávit zbytek života, Kláře stačil jediný pohled. Přesněji jeden pohled, tři piva a dvě cigarety. Během nich totiž zjistila, že se v něm skloubily všechny dětské představy, které kdy měla o princi na bílém koni.

I když Adam neměl bílého koně. Jen omlácenou zelenou škodovku, v kapse pár drobáků a ty nejkrásnější oči na světě. Co ale neměl, a to Kláře došlo při čtvrtém pivu a páté cigaretě, byl zájem. Protože Adam se před pár týdny dal dohromady s Evou a bylo více než jasné, že tu holku nikdo jen tak nenahradí.

Jenže Klára s Adamem nakonec stejně skončili spolu. Po desíti letech, pěti dnech, třech hodinách, pětadvaceti minutách a patnácti vteřinách. Po tisíci dvě stě padesáti jedněch litrech piva, po šest set devadesáti jedna panácích, tři sta dvaceti krabičkách cigaret, osmi nepovedených vztazích a jednom, co trval dva roky (na straně Kláry), a sto padesáti šesti hádkách, jedné žádosti o ruku a jednom rozvodu (na straně Adama).

A jejich vztah trval přesně pět hodin a čtyřicet jedna minut. Klára spěchala na vlak, musela do práce.

Následovalo několik promarněných let, několik nepovedených vztahů, spousta litrů piva a o něco méně litrů whiskey. Na straně Adama.

Když totiž Kláře v osm hodin sedmnáct minut nechával ve schránce vzkaz, že doufá, že se co nejdřív zase uvidí, protože potřebují dohnat těch ztracených deset let, v nedaleké nemocnici doktoři zrovna bojovali o Klářin život. Na cestě do práce ji před Adamovým domem srazilo auto.

Zemřela ve tři hodiny odpoledne. Přesněji ve čtrnáct padesát pět středoevropského letního času.

Bylo teplé odpoledne

Bylo teplé lednové odpoledne. Cákance mraků na azurovém nebi vypadaly jako parodická připomínka sněhu v zemi vzdálené přes dva a půl tisíce kilometrů.
Seděla v trávě na saku a červeném šálu, sluneční paprsky příjemně prohřívali černé punčochy, které si to odpoledne oblékla. Dopoledne strávila v posteli a pyžamu, v pokoji totiž byla taková zima, že to jinak nešlo.
Do Španělska se vrátila před dvěma dny a bylo přesně takové, jaké si ho pamatovala.
Pozdravila se s německou spolubydlící, pokusila se z pokoje vyvětrat vlhký, měsíc nevětraný vzduch, umyla si vlasy, pozdravila se s novým spolubydlícím z Kuby a dala mu ochutnat trošku českého cukroví.
Jeho vzpomínky na Česko byly zprostředkované švagrem, který za studií zemi navštívil. Oblíbil si plzeňské pivo a jeho nejsilnějším zážitkem bylo setkání s jedním z profesorů v nudistickém baru, někde bůhvíkde, kam se náhodou dostal. Nebo možná schválně, ale jsem si docela jistá, že nebyl střízlivý.
Ve sluchátkách se střídala náhodná směs složená z toho, co se jí podařilo nahrát do mobilu ještě předtím, než ji letadlo z ruzyňského letiště odneslo do Barcelony a poté ještě o něco dál do Sevilly.
Thom Yorke ji zrovna přesvědčoval, že nechce být jejím přítelem, ale milencem. Vystřídal Reginu Spector a před tím Chrise Martina a ještě předtím Björk. A Yanna Tiersenna a pár kousků jakési klavírní kolekce známých filmových melodií a na chvíli ji zamrzelo, že už je to dávno, co naposledy slyšela soundtrack z Final Fantasy. A taky že do přehrávače nepřidala zatím neprozkoumanou novinku od Republic of Two a že si zatím nesehnala nic od Florence and The Machine, které chtěla přidat do svého hudebního přehledu.
Bylo krátce po páté, bylo pořád ještě teplo, ale stíny se pomalu začínaly prodlužovat. Do západu slunce však zbývala ještě aspoň hodina. Trošku jí záblo na záda, ale popotáhla si tričko a zůstala sedět. Nechtěla se vrátit do promrzlého, podivně nepřátelského bytu tak dlouho, jak to jen bylo možné.
V klíně jí ležela knížka, kterou se jí nedařilo číst dostatečně rychle. Nepůjde domů, dokud se nedostane na stránku 200. Jenže slova Maria Vargase Llosy ji nutila spíš psát než číst. A o tom, že bakalářku nezvládne obhájit v červnovém termínu, začínala mít víc než jasno.
A tak radši škrábala tužkou po papíře, nechala se fascinovat stínem vlastní ruky a občas kontrolovala okolí. Bavila se. Na chvíli se cítila svobodná, oproštěná od všednodenností a za poslední dva dny i trošku méně opuštěná, i když věděla, že je to stav pouze dočasný.
Až půjde za necelou hodinu domů, možná se ještě posadí před nějaký bar, dá si café con leche a bude ještě chvíli psát, teď ji však musíte na chvíli omluvit, pokusí se dostat na stranu 200 a taky už ji trošku bolí záda, takže si o pár metrů poposedne a opře se o kmen stromu. A taky si na ni občas vzpomeňte, začal jí další měsíc citového strádání a stezku.

Kdybych teď byla doma…

Všem, kteří to se mnou ještě nevzdali

Kdybych teď byla doma, seděla bych za stolem, schovaná za staženými žaluziemi, pila zelený čaj z bílého keramického hrnku, který jsem dostala loni k Vánocům, a bylo by mi podzimně.
Jenže já doma nejsem. Ale sedím za stolem, schovaná za roletou, která spíš než před zvědavými kolemjdoucími alespoň trošku chrání před zimou venku, piju zelený čaj z krýglu s logem 100 M, který nejspíš někdo loni či letos ukradl, a je mi vlastně přesně tak, jak by mi bylo doma. Jen možná o něco větší zima.
Kdyby mi byla zima doma, šla bych si sednout na lavici u krbu, nahřívala bych si záda a nejspíš se nezúčastněně dívala na televizi.
Tady si můžu tak maximálně oblíct ještě jednu mikinu, zabalit se do deky a zapálit si pár spolubydlícímu ukradených čajových svíček a nahřívat si nad nimi promrzlé ruce.

Ale jinak je tu úžasně. Sevilla je jedno z nejhezčích měst, která jsem kdy viděla. Zvlášť teď na podzim, když z ulic zmizely stovky a tisíce turistů i nesnesitelné horko. Ráno, když vycházím do školy, na ulici to voní jako u nás na jaře, stmívá se tu asi o tři hodiny později, než se stmívá u nás, a je tu asi o dvacet stupňů tepleji. A žádná inverze. V pátek sice pršelo, ale odpoledne už zase svítilo sluníčko.
Velká je tak akorát. Podle wikipedie má přes sedm set tisíc obyvatel a díky tomu je čtvrtým největším městem ve Španělsku, ale všechno je tu víceméně na dosah. Ale možná je to i tím, že bydlím kousíček od centra.
Nejhezčí vlastností města je podle mě to, že nejvyšší stavbou je zvonice místní katedrály a symbol města, asi stometrová věž Giralda. I když se to brzo asi změní kvůli mrakodrapu, který se tu staví a roste jako z vody. (K břehu řeky to totiž nemá moc daleko.)
Zmíněná řeka je dalším důvodem, proč jsem ráda, že jsem si jako místo svého Erasmus pobytu vybrala právě Sevillu. Díky Guadalquiviru je totiž Sevilla na jihošpanělské město poměrně zelená a ani v létě nepůsobí tak mrtvě jako ostatní města.
Památek je tu požehnaně, ale popisovat vám je nebudu, informace i obrázky můžete najít jak už na zmíněné wikipedii, tak v jakémkoli průvodci po Španělsku.

Co se týče univerzity, mé nadšení už není tak velké. Je sice jednou z nejstarších v zemi a sídlí v jedné z nejhezčích budov v Seville, o úrovní španělského školství mám ale trošku pochybnosti.
Nejsem si úplně jistá, jak to chodí na ostatních fakultách a možná jsem si jen vybrala špatné předměty, ale mám pocit, že jsem se znovu ocitla na střední škole. Vyučovací hodina tu trvá šedesát minut, plus minus, a každý předmět má většinou tři nebo čtyři hodiny v týdnu. Čas, pro který by všichni učitelé u nás zabíjeli. Myslím, že by ho dokázali využít mnohem líp.
Tady se jen diktuje, všechno neustále opakuje a všechno do detailu vysvětluje. K moc velké samostatnosti tu podle mě studenti vedení nejsou.
Zatím asi největší vtip byla prezentace v hodině latiny (kde jsme už předtím analyzovali Murakamiho Kafku na pobřeží a dívali se na My Fair Lady) o bohyni Athéně, jejíž součástí byl trailer na remake Souboje Titánů a slide s použitými zdroji: Wikipedií a POZOR!!! Googlem!
Něco, co by u nás všichni brali jako vtip nebo jako důvod k vyloučení. Tady to učitel přešel bez komentáře. Stejně jako mnohačetné „coño“ a „joder“ u jiné prezentace. Učí se tu prostě jinak a mně to tak trošku nevyhovuje. Nechci ze sebe dělat snoba, ale jsem zvyklá na trošku jiné nároky.
Ale mám i předměty, ze kterých jsem nadšená. Zvlášť ty literární jsou docela dobré. Klade se tady totiž mnohem větší důraz na analyzování díla než u nás. Žádné seznamy, na které jsem zvyklá jak ze střední, tak z výšky. A mám skvělý předmět o současné hispanoamerické literatuře.

Španělským studentům musím ale přiznat jedno velké plus: umí mluvit. Sice většinou úplně o ničem (často to tu dělají i profesoři), ale podat úplnou prkotinu, jako by to bylo něco veledůležitého, je taky umění.
Nejlepší na celé univerzitě je ale knihovna (topí se tam) a bufet, kde mají kávu za osmdesát pět centů a dvouchodové obědové menu s bagetou a dezertem za necelá čtyři eura. Když je fakt nesnesitelná zima, koupím si kafe a jdu si tam číst. Občas tam bývá i klid.

Myslím, že pro dnešek toho bylo víc než dost, pokračování snad zase příště. :)

Pár slov na úvod

„Hola“ všem mým pravidelným čtenářům i náhodným objevitelům mého blogu. Někteří z vás možná ví, někteří tuší, ale už několik týdnů, přesněji tři a kousek, je ze mě Erasmačka. Po několikahodinovém letu z Bratislavy jsem se 11. září (nelítejte v toto datum, a když už poletíte, nečtěte si příběhy o deset let starých událostech) ocitla na naprosto neznámé půdě španělského města Málaga a hned druhý den jsem se po stejně dlouhé cestě autobusem ocitla ve městě jménem Sevilla. Právě ta bude ještě několik dalších měsíců mých dočasným domovem.
Budu se snažit průběžně informovat o radostech i strastech mého života tady a pokoušet se sdělit zajímavé poznatky či postřehy. Pravidelnost neslibuju, však mě většinou znáte a víte, co můžete čekat.
Pokud vás bude něco speciálně zajímat, piště mi do komentářů, podle charakteru otázky budu ráda (veřejně) odpovídat.

Prozatím několik krátkých postřehů, poznámek a vůbec všeho.

Bydlím v bytě se třemi dalšími Erasmáky (Někmka, Angličan/Welšan a Turek/Kurd), takový malý Bábel, mluví se tu převážně anglicky, trochu méně španělsky. Sem tam se do toho podle návštěv zamíchá i němčina, turečtina či čeština. Z pokoje Kurda se při skypování ozývá i kurdština.
Chvíli po nastěhování nás však v bytě pro čtyři bydlelo šest. Obývák společně okupoval Němec Carlos (jeho tatínek je Španěl), který čekal na klíče od bytu, a moje češká spolužačka Karolína, která se snažila sehnat byt. Už jsme zase jen čtyři a já si užívám klid, který nastal.

Díky všem těm zmatkům v bytě jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Mám ráda věšení prádla. Minimálně tady. Říká se, že člověk se musí umět radovat z maličkostí, a přesně tohle je jedna z těch mých.
K našemu bytu a vlastně celé budově, patří střechovitá terasa, kam se prádlo většinou věší. Přes den na ni přespříliš svítí slunce, ale k večeru je tam příjemně. Čerstvě vyprané prádlo hezky voní a vlhkost, která se tady z prádla ztrácí někdy i za dvacet minut, chladí na rukách. Když si vyberete správnou denní dobu, obloha vás okouzlí neuvěřitelným množstvím červenomodrých odstínů, a když se i správně natočíte, vidíte symbol Sevilly, téměř stometrovou věž Giraldu.

Pokusila jsem se ten pocit zachytit objektivem, ale nejsem v tom moc dobrá. Tak aspoň pro inspiraci.

Psát je jako modelovat z plastelíny, říká mladá novinářka

Svou práci střídavě miluje a nenávidí. Neustále si stěžuje a skuhrá, ale v hloubi duše moc dobře ví, že bez ní nemůže žít. Vycházející hvězda české žurnalistiky si ve svém nabitém programu udělala pár minut čas a rozhodla se k otevřené výpovědi nejen sama o sobě, ale vlastně o celé generaci, která tápe a hledá sebe sama.

BARBORA H.

„Vlastně na mě není nic zvláštního,“ říká na úvod, zatímco ani na chvíli nevzhlédne od obrazovky počítače. Její zapálení je znatelné: s notebookem na klíně sedí ve žlutomodré rozkládací pohovce i když ví, že ji z nepřirozené pozice zítra budou bolet záda, a bez přestávky ťuká do klávesnice.
Občas udělá překlep, textový editor však dovoluje kroky zpět a tak se kvůli tomu nijak netrápí, čtenář nic nepozná.
„Myslím si, že podobnou situací jako já prožívá velká řádka mých spolužáků. Studium žurnalistiky jen málokdo bere jako svůj hlavní obor, všichni ji vnímají jako tu stresující záležitost, kvůli které stráví tři měsíce života na praxi, která jim možná už nikdy k ničemu nebude,“ vysvětluje.
I když částečná pozitiva jednadvacetiletá dívka své dočasné práci přisuzuje. „Naučila jsem se telefonovat, dříve mi dělalo problém zvednout sluchátko a na cokoli se zeptat, dneska už mi nevadí ze sebe dělat blbce a klidně se na jednu věc zeptat i třikrát,“ prozrazuje, zatímco se natahuje pro hrnek s bílým čajem. Na chvíli přestává psát a pije.
„A taky jsem se naučila líp řídit a v autě spoléhat sama na sebe a už mi ani tolik nezáleží na tom, co si o mě lidé myslí,“ přiznává.
Důvod je prý podle ní jednoduchý. „Když vidím lidi, kteří k nám někdy chodí do redakce a mají nesmyslné a často směšné požadavky, když slyším, jak někdo často úplně nesmyslně připomínkuje moji práci a myslí si, že ví všechno o všem... Víte, člověk si každou sebemenší poznámku nejdřív strašně bere a trápí se pro každé špatně zvolené slovo, jenže časem si vytvoří odstup a všechno bere s nadsázkou,“ popisuje.
A nakonec se podle ní člověk všem těm lidem a tomu, co dokážou řešit, začne i smát. „Sice se občas cítím fakt trapně, když se mi místo miliony podaří napsat tisíce, ale na omluvu sama sobě říkám, že jsem pořád jen začátečník. A plete se každý. A kdo se tváří že ne, tak... jeho názor mě prostě nezajímá. Naštěstí mám tu výhodu, že nejsem třeba doktor a moje chyba většinou nemá tak vážné následky,“ vypráví.

Zajímají mě osudy lidí

„Na žurnalistiku jsem šla proto, že jsem měla pocit, že se při ní člověk nijak úzce nespecializuje a může se zajímat o spoustu věcí. Při studiu jsem zjistila, že práce není vždycky tak zajímavá, jak jsem si představovala a často je to rutina, ale poslední dobou se mi v žurnalistice daří objevovat zase to zajímavé, co jsem v ní kdysi viděla,“ prozrazuje a na chvíli přestává psát. Přemýšlí, jak dál pokračovat a v pauze si rukou pročesává vlasy.
„Postupně objevuju, že mě zajímají osudy lidí. Baví mě v obyčejných lidech hledat výjimečné věci. Často i člověk, kterého denně potkáváte, skrývá detaily, které jsou neuvěřitelně zajímavé,“ říká nadšeně. Jednou prý jako školní cvičení psala článek o své učitelce zpěvu a byla překvapená životním příběhem, který jí v patnácti minutách prozradila.
„Mám hrozně ráda, když někdo mluví a řekne větu, která by jen sama o sobě mohla tvořit příběh. Často vykořeněná ze všech souvislotí a čtenář by si musel hodně domýšlet, ale skrývá se v ní neuvěřitelná síla. Tyhle momenty mě přesvědčují o tom, že dělám to, co jsem vždycky chtěla,“ místo psaní si teď zamyšleně kouše nehet.
"Navíc mě baví z těch silných a slabších vět, které mi člověk prostřednictvím rozhovoru dá, skládat příběhy, které mají děj a hlavu a patu. Je to jako mít několik barevných kousků plastelíny a modelovat z ní figurky," uzavírá a ukládá textový soubor.

Měla jsem chuť napsat zase jednou něco bez milionu podkladů, říct spoustu věcí a smát se sama sobě. B.

Krátká žurnalistická pohádka číslo dvě

Za pár minut půl osmé. Na čtyřiadvacítce se loučí z nově objevené jeskyně Karel Rožánek se svým stand-upem a divák se vrací zpět do studia. Iveta Toušlová přihazuje poslední novinku o tom, že reklama na veřejnoprávní televizi se omezí jen na dva kanály. A Zprávy končí.
Začátek jste neviděli, stránky deníku na internetu jste prolétly jen zběžně, regionální Deník vám moc přehledné dění předešlého dne nedá a z MF Dnes jste viděli jen titulku s červeně podtrženým "abysme". A tak, abyste náhodou přece jen o něco nepřišli, připojujete se k dalším sto tisícovkám diváků a přepínáte na Televizní noviny.
Afektovaně dramatický výraz Lucie Borhyové informuje o lokálních povodních na střední Moravě. Zrovna tohle vám neuniklo, protože zatopený dům ve Všechovicích nakonec putoval na titulku místo vaší dokonalé fotky zmrzačeného motáka lužního a jeho ošetřovatelky.
Z kuchyně se ozývá mužský hlas, který vám oznamuje, že za chvíli je přece sport a že původní čtyřiadvacítka by televizní obrazovce slušela mnohem víc. Nereagujete, přichází totiž šok. Včera v Brně někdo zavraždil Simonu Monyovou.
Brněnská policejní mluvčí potvrzuje smrt čtyřiačtyřicetileté ženy, objevuje se záběř oranžové fasády neznámého domu v brněnských Obřanech a v pozadí tiše vyhrává příhodně dramatická hudba. Následuje slideshow několika autorčiných fotek, záběry z nováckého pořadu Mistr GS, kousek spisovatelčina autorského čtení. Mezi jednotlivými záběry se objevuje i jakýsi přítel z Prahy, který se nezdráhá otevřeně popisovat spisovatelčiny složité rodinné vztahy. Následuje další dramatický záběr: na displeji kresleného telefonu se písmeno po písmeni píše zpráva, kterou Monyová napsala zmíněnému příteli. A do všeho pořád ta nechutná hudba.
Když už člověk nemohl mít důstojnou smrt, mohl by o ní mít aspoň důstojnou reportáž, milá Novo. A vy, pane příteli, jehož jméno jsem raději znechuceně zapomněla, jste si doufám užil své dva vstupy slávy v hlavním vysílacím čase na nejsledovanějším televizní kanále v zemi!
Tentokrát se mužský hlas ozývá z větší blízkosti a s větší intenzitou. Uvolňujete místo před televizí i ovladač. Znechuceně odcházíte.

Ještě se neumřelo

Ale párkrát k tomu nebylo daleko.

Od mého posledního příspěvku uplynulo celých čtyřicet osm dní. Za tu dobu se stalo leccos. Ukončila jsem svůj čtvrtý semestr, začala prázdniny a stihla je i ukončit. Začala jsem chodit do práce a v ní různě úspěšně přežívám doteď.
Kdybych se trošku snažila, našla bych určitě spoustu způsobů, jak vyjádřit, jak mi je. Z nejrůznějších důvodů se mi ale nechce. Nejvíce asi z toho, že teď písmenkování tvoří hlavní náplň všeho, co dělám, a nějak ztrácím radost, kterou jsem z něj vždycky měla.
Pak taky proto, že venku pořád prší a deštivo je tak nějak i mě. A zčásti i proto, že bych jako všichni ostatní chtěla psát sáhodlouhé prázdninové plány a všechny je postupně realizovat. Můj prázdninový plán by totiž pořádně obsahoval jen jediný bod: Přežít do 9. září, kdy tohle peklo jménem povinná praxe skončí, a nepropadat panice z toho, že jsou všichni lepší než já. Ona to vlastně asi ani není pravda, ale občas se tomu věří dost špatně.

Jedna dobrá zpráva: Mám v hlavě asi milion povídek. Až mě tohle chmurno přejde, možná je všechny napíšu a tenhle blog zase bude plnit svůj účel.
Mějte se prázdninově! B.

Nervózní

Byla jsem nervózní, už když jsem se k němu blížila, těch pár kroků se zdálo jako nepřekonatelná vzdálenost. Nevěděla jsem, jak začít rozhovor. Bylo to pro mě dost důležité, věděla jsem, že chci jenom jeho, a nechtěla jsem to pokazit hned na začátku. Po chvilkové diskuzi se usmál a řekl „Sí“. A já mám vedoucího a téma bajkářky (bajkářkou jsem samozřejmě nemyslela bajkářku, ale bakalářku, word se mnou bohužel nesouhlasil a já si toho nevšimla). Sice to asi bude sebevražda a moje oponentka mě rozdrtí, ale stejně. Ou jé. :)

Zlatohlavá návštěva

Na zakrslém šeříku jsem si dneska ráno všimla něčeho zvláštního. Byl to zlatohlávek, který svýma chrobáčíma nožkama rozhrnoval jednotlivé kvítky a snažil se dostal ke sladkému nektaru. Za předpokladu, že zlatohlávci mají sladký nektar rádi a patří mězi chrobáky.

Na stránkách inzerce

Prodám botu. Pravou, osmatřicítku, na nízkém podpatku. S černou mašlí na špičce, barva matně oranžová. Ochozená, ale v dobrém stavu. Levou jsem ztratila. Cena dohodou.

Nabízím nelinkovaný sešit velikosti A5, šedesát listů, v tvrdých deskách. Popsaný. Vyměním za prázdný.

V kelímku na umývadle přebývá zubní kartáček. Daruji.

Sbírku milostných dopisů. Věnuji.

Vypsaná propiska. Postrádám.

Paměť. Ztrácím.