Vánoční

Na konci ulice stál starý dům. Mnozí si mysleli, že je už dávno opuštěný, nekteří však oponovali a říkali, že v rozpadajícím se domku bydlí bělovlasá žena a její malá dcera. Ti druzí lidé měli pravdu. Ta žena tam bydlela už od pradávna, přistěhovala se ještě před vynálezem žárovky, a své pravé jméno dávno zapomněla. Její dcera, která byla už dvě stě let pořád stejně stará, jí říkala prostě mami a nikdy nic víc nepotřebovala. Holčička na tom byla podobně, pro matku byla dceruška nebo holčička a pro děty z ulice Hejty. Ale dětem z ulice se vyhýbala, takže se jim moc příležitostí ji oslovovat nedostávalo. V zimě se bavila chytáním sněhových vloček, které sbírala do kapes a doma je pak navlékala na nitku a omotávala je kolem krku sobě i mámě. V ostatních ročních obdobích se schovávala doma v obývacím pokoji a spolu s maminkou cucaly kostky ledu, abys se nerozpustily. Obě totiž byly zimní víly, které měly na starost zimu a sněhové vločky, v noci po oknech kreslily ledové květy a přes den se třpytily ve slunečním světle. To proto se schovávaly před lidmi. Ale těm hodným nosily štěstí a i když měly v posledních letech strach o svůj život, nepropadaly panice a doufaly v lepší a chladnější zítřky.