Icy Blue
Mělo to být rande století, ale místo toho se stala Becky. Vyhublá Becky s hlubokýma tmavýma očima. Becky ve svém období depresí a nikdy nekončících večírků. Becky smutná, nejistá… Becky s duší umírajícího anděla.
Ve víně je pravda, říká se. Ta moje přišla se čtvrtým panákem vodky a devátou cigaretou. Byla to drobná zrzka a jmenovala se Trish. Přivedl ji sem někdo z kluků a představil ji jako svou přítelkyni. Tomu, co říkal, jsem vůbec nevěnovala pozornost. Visela jsem očima na té holce a přemýšlela, proč se objevuje až teď. Ta holka v sobě měla něco, co jsem nedokázala pojmenovat, něco, co jsem potřebovala dýchat víc než vzduch. Křičelo to na mě zpod kůže. Chtěla jsem se na ni vrhnout a všechno z ní servat. Možná sníst její srdce. Nějak to zní dostat do sebe, protože v tu chvíli to byla má jediná a poslední šance.
Ovládla jsem se, jenže ji to stejně nezachránilo.
Trish byla z jinýho světa, to jsem poznala už ten večer. Měla ráda pohádky a všem chtěla pomoct. I mě. A myslím, že se jí to do jisté míry dařilo. Jedinej případ, kde naprosto selhávala, byla ona sama. Sama sobě pomoct nedokázala a nedokázala jsem to ani já.
Ztrácela se sama v sobě. Na tom, že nevěděla, co chce, nebylo nic zvláštního. To neví nikdo. Jenže Trish to nevěděla takovým zvláštním způsobem. Dokázala jít za svým cílem, jenže když měla všechno na dosah ruku (a že se do tohohle bodu dostala vždycky, protože vynikala ve všem, do čeho se pustila) stáhla ji a nechala všechno plavat. Najednou si nebyla jistá.
Nevěřila v budoucnost. Jednou to zní vypadlo, když mi opilá ležela v náručí. „Víš, budoucnost není. Jsou jen proudy energie, který vysílají všechny věci. A ty proudy se navzájem prolínají a utváří náš život. A kdo ty proudy vidí, dokáže svůj život ovládat. Nebo číst, co se stalo. Protože všichni máme svou historii. Ale budoucnost není, jsou jen nedopsaný příběhy.“
„Ty ty proudy vidíš, že jo?“ proletělo mi hlavou, v tu chvíli to bylo naprosto samozřejmé.
Zavrtěla hlavou: „Zavírám před nima oči. Nechci mít odpovědnost sama nad sebou, ani nad nikým jiným. Tak zvláštně to pak bolí…“
„Ale když jsi potkala Michaela, tu energii jsi viděla, že jo? Šla jsi po tom proudu...“
„Hm…,“ zašeptala se zavřenýma očima, „Viděla jsem tě viset na jeho konci!“
Electric Blue
Na průhledném nylonovém lanku byl zavěšený motýl. Důstojně roztahoval křídla uprostřed přeplácaného obýváku a s každým proudem vzduchu chaoticky poletoval po okolí. A i když v rohu pokoje stála obrovská červená sedačka z měkkého plyše, na kterou sebou plácla vyčerpaná Trish dřív, než se stihly zaklapnout domovní dveře, byl to právě ten motýl, který upoutal mou pozornost. Jeho křehkost a jeho křiklavě modrá křídla. A tenké černé linky, které nesly rysy Trishina vyčerpaného obličeje.
„Hudbu?“ navrhla, ale nečekala na odpověď a natáhla se pro ovladač. Jemný, nevtíravý jazz naplnil místnost. Hudba, kterou bych k ní nikdy nepřiřadila.
Odtrhla jsem se od motýla, který se s prvními tóny zmateně roztočil, a zamířila k Trish. Právě si vysvobozovala nateklá chodidla z bot na podpatku. Při boji se zapínaním si zlomila nehet. Sykla a prst instinktivně přiložila ke rtům. A ve mně se zase probudila ta neskutečná touha ji políbit. Políbit ji a vysát z ní život.
Nechápala jsem to. Před pár minutami jsem se loučila s Petrem a neodešla jsem s ním jen proto, že pokoj sdílel s mladším bráškou...
Midnight Blue
Trish umřela v pátek odpoledne.
Možná to byla náhoda, ale já myslím, že prostě jen sledovala jeden z těch svých světelných paprsků nebo jak tomu říkala.
Tahala jsem z krabičky jednu cigaretu za druhou, lakovala si nehty půlnoční modří, tou, co tu Trish včera nechala, a poslouchala, jak se soused snaží naučit “Yesterday”... trochu laciná atmnosféra, Trish neměla ráda klišé, jenže já si teď nemohla pomoct.
Oblaka kouře mi připomněly jeden z těch opilých letních večerů, kdy jsme jen tak ležely v trávě, napůl spaly a vedly řeči o světě. Trish, těsně před usnutím (před usnutím byla vždycky nejvážnější), řekla něco, co mi od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že je mrtvá, nepřestalo dávat pokoj. “Víš, hoří ve mně oheň, slyšíš?” zasmála se. “Jednou ho nechám rozhořet a dokážu úplně všechno!”
Měla jsem jí tenkrát říct, že ho nechá rozhořet a shoří, ale neudělala jsem to. Myslela jsem, že to ví. A nejspíš věděla.
Po pohřbu jsem se sbalila, vypnula telefon a na pár měsíců prostě zmizela. Po návratu bylo všechno úplně stejný, jen já byla zase o jednu nechtěnou zkušenost bohatší. Trish mě naučila jendu základní věc. Lidé, kteří se chtějí zabít, o tom nikdy nemluví. Lidé, kteří to myslí vážně, to prostě udělají. Ti ostatní si přejí být zachráněni.
Ve víně je pravda, říká se. Ta moje přišla se čtvrtým panákem vodky a devátou cigaretou. Byla to drobná zrzka a jmenovala se Trish. Přivedl ji sem někdo z kluků a představil ji jako svou přítelkyni. Tomu, co říkal, jsem vůbec nevěnovala pozornost. Visela jsem očima na té holce a přemýšlela, proč se objevuje až teď. Ta holka v sobě měla něco, co jsem nedokázala pojmenovat, něco, co jsem potřebovala dýchat víc než vzduch. Křičelo to na mě zpod kůže. Chtěla jsem se na ni vrhnout a všechno z ní servat. Možná sníst její srdce. Nějak to zní dostat do sebe, protože v tu chvíli to byla má jediná a poslední šance.
Ovládla jsem se, jenže ji to stejně nezachránilo.
Trish byla z jinýho světa, to jsem poznala už ten večer. Měla ráda pohádky a všem chtěla pomoct. I mě. A myslím, že se jí to do jisté míry dařilo. Jedinej případ, kde naprosto selhávala, byla ona sama. Sama sobě pomoct nedokázala a nedokázala jsem to ani já.
Ztrácela se sama v sobě. Na tom, že nevěděla, co chce, nebylo nic zvláštního. To neví nikdo. Jenže Trish to nevěděla takovým zvláštním způsobem. Dokázala jít za svým cílem, jenže když měla všechno na dosah ruku (a že se do tohohle bodu dostala vždycky, protože vynikala ve všem, do čeho se pustila) stáhla ji a nechala všechno plavat. Najednou si nebyla jistá.
Nevěřila v budoucnost. Jednou to zní vypadlo, když mi opilá ležela v náručí. „Víš, budoucnost není. Jsou jen proudy energie, který vysílají všechny věci. A ty proudy se navzájem prolínají a utváří náš život. A kdo ty proudy vidí, dokáže svůj život ovládat. Nebo číst, co se stalo. Protože všichni máme svou historii. Ale budoucnost není, jsou jen nedopsaný příběhy.“
„Ty ty proudy vidíš, že jo?“ proletělo mi hlavou, v tu chvíli to bylo naprosto samozřejmé.
Zavrtěla hlavou: „Zavírám před nima oči. Nechci mít odpovědnost sama nad sebou, ani nad nikým jiným. Tak zvláštně to pak bolí…“
„Ale když jsi potkala Michaela, tu energii jsi viděla, že jo? Šla jsi po tom proudu...“
„Hm…,“ zašeptala se zavřenýma očima, „Viděla jsem tě viset na jeho konci!“
Electric Blue
Na průhledném nylonovém lanku byl zavěšený motýl. Důstojně roztahoval křídla uprostřed přeplácaného obýváku a s každým proudem vzduchu chaoticky poletoval po okolí. A i když v rohu pokoje stála obrovská červená sedačka z měkkého plyše, na kterou sebou plácla vyčerpaná Trish dřív, než se stihly zaklapnout domovní dveře, byl to právě ten motýl, který upoutal mou pozornost. Jeho křehkost a jeho křiklavě modrá křídla. A tenké černé linky, které nesly rysy Trishina vyčerpaného obličeje.
„Hudbu?“ navrhla, ale nečekala na odpověď a natáhla se pro ovladač. Jemný, nevtíravý jazz naplnil místnost. Hudba, kterou bych k ní nikdy nepřiřadila.
Odtrhla jsem se od motýla, který se s prvními tóny zmateně roztočil, a zamířila k Trish. Právě si vysvobozovala nateklá chodidla z bot na podpatku. Při boji se zapínaním si zlomila nehet. Sykla a prst instinktivně přiložila ke rtům. A ve mně se zase probudila ta neskutečná touha ji políbit. Políbit ji a vysát z ní život.
Nechápala jsem to. Před pár minutami jsem se loučila s Petrem a neodešla jsem s ním jen proto, že pokoj sdílel s mladším bráškou...
Midnight Blue
Trish umřela v pátek odpoledne.
Možná to byla náhoda, ale já myslím, že prostě jen sledovala jeden z těch svých světelných paprsků nebo jak tomu říkala.
Tahala jsem z krabičky jednu cigaretu za druhou, lakovala si nehty půlnoční modří, tou, co tu Trish včera nechala, a poslouchala, jak se soused snaží naučit “Yesterday”... trochu laciná atmnosféra, Trish neměla ráda klišé, jenže já si teď nemohla pomoct.
Oblaka kouře mi připomněly jeden z těch opilých letních večerů, kdy jsme jen tak ležely v trávě, napůl spaly a vedly řeči o světě. Trish, těsně před usnutím (před usnutím byla vždycky nejvážnější), řekla něco, co mi od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že je mrtvá, nepřestalo dávat pokoj. “Víš, hoří ve mně oheň, slyšíš?” zasmála se. “Jednou ho nechám rozhořet a dokážu úplně všechno!”
Měla jsem jí tenkrát říct, že ho nechá rozhořet a shoří, ale neudělala jsem to. Myslela jsem, že to ví. A nejspíš věděla.
Po pohřbu jsem se sbalila, vypnula telefon a na pár měsíců prostě zmizela. Po návratu bylo všechno úplně stejný, jen já byla zase o jednu nechtěnou zkušenost bohatší. Trish mě naučila jendu základní věc. Lidé, kteří se chtějí zabít, o tom nikdy nemluví. Lidé, kteří to myslí vážně, to prostě udělají. Ti ostatní si přejí být zachráněni.
