Křídla motýlí

Byly dvě hodiny ráno. V baru, který přestal neexistovat, seděla lehce nesourodá trojice. Jden upíjel whiskey se zázvorovým pivem, druhý jakýsi koktejl, který podávali v měděném hrníčku a jehož jméno si nezapamatovala. Jen věděla, že jeho součástí je okurka, kterou nesnášel.

Ona srkala sodu.

Oni dva ještě před čtrnácti dny netušili, že něco jako Česká repulika vůbec existuje, natožpak nějaké Brno. Ona v tom městě střídavě trávila poslední čtvrtinu svého života.

Byly dvě hodiny ráno. Bavili se o Harry Potterovi, o (ne)vědomosti Američanů, o tom, jak ji naučí jezdit na snowoardu, až jednou přiletí do Kalifornie. Až. Ne jestli.

Byly dvě hodiny ráno a oni se už několik hodin bez přestávky dokázali bavit s těžkým sarkasmem i lehkou ironií, aniž by se kdokoli urazil, vtipkovat o Twitteru, angličtině a jejích přízvucích. Probrat nic a všechno.

Byly dvě hodiny ráno. Za pár hodin odletí.

Prchavost okamžiku, který rozrezonuje všechny ty důvody, kvůli kterým před pár měsíci tak rázně změnila kurz svého života. Maličkosti.

Mávnutí motýlích křídel, které vám dá sílu zase na chvíli vzlétnout.

Vidět víc

Občas

vidím

víc.

Občas vidím,

co jiní nevidí.

Vidím, 

co není.

Vidím.

Tebe.

Gesta

Gesta.

Agnes.

Tolik toho o nich věděla. Dají se krást. Nikdo se neptá, čí ve skutečnosti byly.

Hlavně že té druhé tak sluší.

Gesta.

Kradená.

Předávaná.

Sdílená.

Malá pusa na čelo, tam, co začínají růst vlasy.

Všechno zažehnáno.

Lepší.

Gesta.

Kradu je očima.

Přeju si, aby byly moje.

Sirény

Říkal, že mám krásný hlas.

Vlastně

říkal nádherný.

Jako kdyby věděl,

co zrovna
potřebuju slyšet.

Jako by to mohlo zmírnit
vinu
mé nevěry.

Jako by to bylo
poprvé.

Jako bych nebyla
siréna.
Co svým zpěvem
láká neopatrné námořníky.

Jako bych nebyla
to já.
Kdo se nakonec
tříští o skaliska.

Intenzivní

Myslela jsem, že tenhle blog je nadobro ztracený, a vy nakonec nejspíš taky, tak si nejsem jistá, jestli článek někdo najde. Dneska jsem ale na chvíli zažila něco, co prostě potřebuju sdílet: 

Seděla jsem v Burger Kingu uprostřed největšího města Kazachstánu a čekala na dva lidi, kteří se pro mě na pár týdnů stali nejlepšími přáteli. Ona, holka z Polska, vychovaná jako katolička, která ale přestala věřit v Boha. On, kluk z Ázerbájdžánu, o rok mladší než ona, co před pár lety přestal věřit v to, že není jiného boha než Alláha, a místo toho začal číst Sokrata a věřit ve filozofii. Během pár týdnů se sblížili natolik, že bez sebe nedokážou být ani hodinu. Místo, které je všude na světě stejné, brownies se zmrzlinou, kterým jsme oslavili konec Ramadánu, má všude na světě stejnou chuť. Ale tahle situace byla tak jedinečná, že jsem na chvíli měla pocit, že nic tak intenzivního už v životě nezažiju. A pak jsem příšerně zmokla, když jsem se, na chvíli sama, snažila přejít jednu z hlavních ulic města, abych se dostala do třípokojového bytu, který momentálně obývám s dalšími čtrnácti lidmi, a na chvíli měla pocit, že nikdo na světě se v ten moment nemá tak dobře jako já.

Zpívat neuměla

Zpívat neuměla, to věděla až příliš dobře, nehledě na to, že jí to často a rád připomínal. Jenže dneska měla pocit, že by líp než on zazpívala i halí belí.

Nikdo si toho sice, zdálo se, nevšimnul, ale ona zřetelně cítila tak jistou nejistotu v jeho hlase, že chvíli přemýšlela, že půjde poprosit zvukaře, aby ho úplně ztlumil. Ale neudělala to, protože publikum šílelo stejně jako jindy.

„Rozešel jsem se s Karlou,“ špitl, když jsem jim pomáhala sbalit věci. Pavel zrovna cosi vyřizoval s provozním a museli všechno co nejrychleji posbírat, aby se mohla nachystat další kapela. A tak bylo zase jednou potřeba holky pro všechno alias mě.

„Já vím,“ odpověděla jsem klidně.

„Mluvily jste spolu?“ zamračil se.

„Ne, ale hodinu jsem tě poslouchala. Bylo to slyšet. Nebo vlastně spíš nebylo…“

„Neříkej to zatím Andrejce, potřebuju se s tím nejdřív srovnat sám.“

„Moje dcera není hloupá, myslím, že jí bude divný, kam se Kája poděla.“

„Moje dcera by se to ale mohla dozvědět ode mě, nemyslíš?“

Ok, měla jsem na jazyku, ale asi nebyl na můj cynismus zvědavý.

Andrejka, zatímco jsem já svíjela kabel od mikrofonu, seděla u baru na vysoké židli, cucala zakázanou kolu a hojdala nožkama. Celá šťastná, že se hraje v klubu, kde se nekouří, a ona se zase jednou mohla přijít podívat na tátu.

„Proč to vlastně všechno děláš?“ vytrhl mě najednou z ticha Davidův hlas.

„Protože nemám žádnou hrdost.“

Devils inside Me

Svět kolem mi nahání strach. Už čtvrtý den. Ostříhala jsem si vlasy, takže teď nosím zubatou ofinu, ve které se snažím schovat. Chtěla jsem si koupit růžové brýle, mám ráda povrchní řešení hluboce zakořeněných problémů, ale nikde je teď nemají. Asi, že je zima. Asi, že je tma. Asi, že už několik týdnů nikdo pořádně neviděl slunce. A že je teď v módě dívat se na všechno černě.

Pár dní zpátky jsem ztratila klíče.

Doslovně i metaforicky. A nemohla se dostat domů. Doslovně i metaforicky. Ztráta přístupu do napůl vybydleného bytu mi nijak zvlášť nevadilo, horší pro mě bylo, že jsem se najednou nemohla dostat do světa, který jsem si od pěti let systematicky budovala v hlavě. Všechny dřívější kudrlinky hodné básní Rubéna Daría se rozpustily, pávům vypadalo honosné peří a princeznám zlaté vlasy.

Klíče od bytu jsem našla po dvou dnech. Vytratila jsem je v knihovně a nějaký dobrák si myslel, že by bylo dobré je schovat, že je nejspíš někdo bude ještě potřebovat. Mýlil se. O ty reálné klíče jsem nestála, mohla jsem klidně dál přespávat střídavě na cizím gauči nebo na ničí lavičce v parku. Ale když jsem je náhodou zahlédla za pultem v krabičce ztráty a nálezy, řekla jsem si o ně. Napadlo mě, že v prázdném bytě třeba bude jednodušší hledat ty druhé.

Jenže to tak samozřejmě nebylo. Když jsem místo čistých košil našla ve skříni jen prázdná ramínka a zbytky vůně po naftalínu, cítila jsem, jak ty důležitější klíče propadají časem kamsi do minulosti, na kterou už nikdy víc nedosáhnu. A tak jsem si shrnula vlasy do čela, položila se doprostřed pokoje na podlahu a od prvního démona, který se usadil ve vzduchoprázdnu mé imaginace, se nechala vtáhnout do kola.

Dneska ráno v pět

Bylo půl páté a otevřeným oknem do pokoje pronikaly první zvuky ranní ulice. Nespala, ale nebyla ani úplně vzhůru. Začínal den. Den, na jehož konce zemře a nastane konec.

První noc v cizím bytě

Sedět v cizím bytě, poslouchat cizí hudbu, mít na sobě cizí košili. Cítit se cize. Cítit se jako ryba na suchu, jako ryba bez vzduchu. Jako deset malých černoušků a nemít ráda med.

Druh komunikace na pět

Nejdříve opatrně nechali setkat malíčky.
U prsteníčků už byli o něco klidnější.
Prostředníčky je lehce vyděsili, mezi prsty zaznamenali slaboulinký výboj.
S ukazováčky našli potřebnou jistotu.
A když se jejich dlaně spojili jako ruce dávných milenců, smáli se.
A kolem kvetly tisíce pampelišek.

For a kiss upon her shoulder

...hudební doprovod....

Na zjištění, že chce s Adamem strávit zbytek života, Kláře stačil jediný pohled. Přesněji jeden pohled, tři piva a dvě cigarety. Během nich totiž zjistila, že se v něm skloubily všechny dětské představy, které kdy měla o princi na bílém koni.

Na stránkách inzerce

Prodám botu. Pravou, osmatřicítku, na nízkém podpatku. S černou mašlí na špičce, barva matně oranžová. Ochozená, ale v dobrém stavu. Levou jsem ztratila. Cena dohodou.

Nabízím nelinkovaný sešit velikosti A5, šedesát listů, v tvrdých deskách. Popsaný. Vyměním za prázdný.

V kelímku na umývadle přebývá zubní kartáček. Daruji.

Sbírku milostných dopisů. Věnuji.

Vypsaná propiska. Postrádám.

Paměť. Ztrácím.

...

Na jazyku se převalují slova.
Tančí...
A zanechávají po sobě nahořklou chuť již vyslovených myšlenek.

ModřeModroModrá

Icy Blue

Mělo to být rande století, ale místo toho se stala Becky. Vyhublá Becky s hlubokýma tmavýma očima. Becky ve svém období depresí a nikdy nekončících večírků. Becky smutná, nejistá… Becky s duší umírajícího anděla.

Ve víně je pravda, říká se. Ta moje přišla se čtvrtým panákem vodky a devátou cigaretou. Byla to drobná zrzka a jmenovala se Trish. Přivedl ji sem někdo z kluků a představil ji jako svou přítelkyni. Tomu, co říkal, jsem vůbec nevěnovala pozornost. Visela jsem očima na té holce a přemýšlela, proč se objevuje až teď. Ta holka v sobě měla něco, co jsem nedokázala pojmenovat, něco, co jsem potřebovala dýchat víc než vzduch. Křičelo to na mě zpod kůže. Chtěla jsem se na ni vrhnout a všechno z ní servat. Možná sníst její srdce. Nějak to zní dostat do sebe, protože v tu chvíli to byla má jediná a poslední šance.
Ovládla jsem se, jenže ji to stejně nezachránilo.

Trish byla z jinýho světa, to jsem poznala už ten večer. Měla ráda pohádky a všem chtěla pomoct. I mě. A myslím, že se jí to do jisté míry dařilo. Jedinej případ, kde naprosto selhávala, byla ona sama. Sama sobě pomoct nedokázala a nedokázala jsem to ani já.
Ztrácela se sama v sobě. Na tom, že nevěděla, co chce, nebylo nic zvláštního. To neví nikdo. Jenže Trish to nevěděla takovým zvláštním způsobem. Dokázala jít za svým cílem, jenže když měla všechno na dosah ruku (a že se do tohohle bodu dostala vždycky, protože vynikala ve všem, do čeho se pustila) stáhla ji a nechala všechno plavat. Najednou si nebyla jistá.
Nevěřila v budoucnost. Jednou to zní vypadlo, když mi opilá ležela v náručí. „Víš, budoucnost není. Jsou jen proudy energie, který vysílají všechny věci. A ty proudy se navzájem prolínají a utváří náš život. A kdo ty proudy vidí, dokáže svůj život ovládat. Nebo číst, co se stalo. Protože všichni máme svou historii. Ale budoucnost není, jsou jen nedopsaný příběhy.“
„Ty ty proudy vidíš, že jo?“ proletělo mi hlavou, v tu chvíli to bylo naprosto samozřejmé.
Zavrtěla hlavou: „Zavírám před nima oči. Nechci mít odpovědnost sama nad sebou, ani nad nikým jiným. Tak zvláštně to pak bolí…“
„Ale když jsi potkala Michaela, tu energii jsi viděla, že jo? Šla jsi po tom proudu...“
„Hm…,“ zašeptala se zavřenýma očima, „Viděla jsem tě viset na jeho konci!“


Electric Blue
Na průhledném nylonovém lanku byl zavěšený motýl. Důstojně roztahoval křídla uprostřed přeplácaného obýváku a s každým proudem vzduchu chaoticky poletoval po okolí. A i když v rohu pokoje stála obrovská červená sedačka z měkkého plyše, na kterou sebou plácla vyčerpaná Trish dřív, než se stihly zaklapnout domovní dveře, byl to právě ten motýl, který upoutal mou pozornost. Jeho křehkost a jeho křiklavě modrá křídla. A tenké černé linky, které nesly rysy Trishina vyčerpaného obličeje.
„Hudbu?“ navrhla, ale nečekala na odpověď a natáhla se pro ovladač. Jemný, nevtíravý jazz naplnil místnost. Hudba, kterou bych k ní nikdy nepřiřadila.
Odtrhla jsem se od motýla, který se s prvními tóny zmateně roztočil, a zamířila k Trish. Právě si vysvobozovala nateklá chodidla z bot na podpatku. Při boji se zapínaním si zlomila nehet. Sykla a prst instinktivně přiložila ke rtům. A ve mně se zase probudila ta neskutečná touha ji políbit. Políbit ji a vysát z ní život.
Nechápala jsem to. Před pár minutami jsem se loučila s Petrem a neodešla jsem s ním jen proto, že pokoj sdílel s mladším bráškou...


Midnight Blue

Trish umřela v pátek odpoledne.
Možná to byla náhoda, ale já myslím, že prostě jen sledovala jeden z těch svých světelných paprsků nebo jak tomu říkala.
Tahala jsem z krabičky jednu cigaretu za druhou, lakovala si nehty půlnoční modří, tou, co tu Trish včera nechala, a poslouchala, jak se soused snaží naučit “Yesterday”... trochu laciná atmnosféra, Trish neměla ráda klišé, jenže já si teď nemohla pomoct.
Oblaka kouře mi připomněly jeden z těch opilých letních večerů, kdy jsme jen tak ležely v trávě, napůl spaly a vedly řeči o světě. Trish, těsně před usnutím (před usnutím byla vždycky nejvážnější), řekla něco, co mi od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že je mrtvá, nepřestalo dávat pokoj. “Víš, hoří ve mně oheň, slyšíš?” zasmála se. “Jednou ho nechám rozhořet a dokážu úplně všechno!”
Měla jsem jí tenkrát říct, že ho nechá rozhořet a shoří, ale neudělala jsem to. Myslela jsem, že to ví. A nejspíš věděla.
Po pohřbu jsem se sbalila, vypnula telefon a na pár měsíců prostě zmizela. Po návratu bylo všechno úplně stejný, jen já byla zase o jednu nechtěnou zkušenost bohatší. Trish mě naučila jendu základní věc. Lidé, kteří se chtějí zabít, o tom nikdy nemluví. Lidé, kteří to myslí vážně, to prostě udělají. Ti ostatní si přejí být zachráněni.

Vánoční

Na konci ulice stál starý dům. Mnozí si mysleli, že je už dávno opuštěný, nekteří však oponovali a říkali, že v rozpadajícím se domku bydlí bělovlasá žena a její malá dcera. Ti druzí lidé měli pravdu. Ta žena tam bydlela už od pradávna, přistěhovala se ještě před vynálezem žárovky, a své pravé jméno dávno zapomněla. Její dcera, která byla už dvě stě let pořád stejně stará, jí říkala prostě mami a nikdy nic víc nepotřebovala. Holčička na tom byla podobně, pro matku byla dceruška nebo holčička a pro děty z ulice Hejty. Ale dětem z ulice se vyhýbala, takže se jim moc příležitostí ji oslovovat nedostávalo. V zimě se bavila chytáním sněhových vloček, které sbírala do kapes a doma je pak navlékala na nitku a omotávala je kolem krku sobě i mámě. V ostatních ročních obdobích se schovávala doma v obývacím pokoji a spolu s maminkou cucaly kostky ledu, abys se nerozpustily. Obě totiž byly zimní víly, které měly na starost zimu a sněhové vločky, v noci po oknech kreslily ledové květy a přes den se třpytily ve slunečním světle. To proto se schovávaly před lidmi. Ale těm hodným nosily štěstí a i když měly v posledních letech strach o svůj život, nepropadaly panice a doufaly v lepší a chladnější zítřky.

O Třech princeznách

Někde mezi Severní a Jižní Koreou nebo klidně někde na samém konci Ohňové země leželo malé královstvíčko. Dotkla se ho americká hypoteční krize a tak bylo velice, ale opravdu velice chudé a od insolventnosti ho dělilo jen pár posledních mincí v královské pokladně.
Místo záclon měli na královském zámku v oknech pavučiny a nejvyšší věž zatím nespadla jen proto, že ji o to hezky poprosili. Jediné štěstí bylo, že všechny popínavé rostliny byli dobrovolníci konající svou funkci za byt a stravu, a tak nebylo vidět olupující se fasádu.
Jedinou nadějí krále a královny na záchranu země byl výhodný sňatek. Problémem však bylo, že královský pár neměl ani jednoho potomka… Královna vkládala veškerou svou naději do rad bab kořenářek, jenže my všichni, odrostlí ve světě moderní medicíny, víme, jak na tom rady bab kořenářek jsou v konfrontaci s realitou: ty poslední skutečné jsou druh na vymření a šarlatánkám s kříšťálovou koulí se nedá věřit…
A tak není divu, že když přišla kouzelná víla a nabídla králi a královně pomoc, oba se nakonec rozhodli roztavit zbytek zlatých mincí a nechali vílu zhotovit ve zlatě a v životní velikosti. Víla se jen usmála, protože byla vychována v jiných dobách, naprosto nezištně, a věci jako zlato jí připadaly povrchní jako lidé sami. A smála se i proto, že byla velká na tři prsty a že kdyby byla větší jen co by se za nehet vešlo, králi a královně by už zlato nestačilo…
Brzy po vílině návštěvě se královně narodila dvojčátka, dvě holčičky. Noc předtím ji ještě naposled navštívila dobrá víla a dala královně jedinečnou příležitost –může rozhodnout o osudu svých dcer. Může říct, zda chce, aby jedna z nich byla tou nejhezčí na světě a ta druhá nejchytřejší na světě (na úkor druhé vlastnost) nebo jestli chce, aby princezny byly prostě jen obyčejné dívky. A protože královna myslela dost prakticky a předpokládala, že když budou princezny „ty nej“, budou mít o to větší šanci na dobrou partii, zvolila první možnost.
A princezny dospěly rychleji než růstovými hormony nadopovaná kuřata a stalo se přesně to, co si přála královna a přislíbila víla.
Jedna princezna vyrostla do takové krásy, která až oslepovala. Z počátku to obyvatelům zámku způsobovalo problémy, ale kdosi brzy přišel na skvělou věc. Zjistil, že když si nasadí sluneční brýle, na princeznině kráse neubyde, dokonce naopak, všichni si ji budou moct pořádně prohlédnout. Král nelenil a nakoupil spoustu párů brýlí ve výprodeji a nechal je rozmístit po chodbách království. Jenže princeznina krása měla jednu jedinou vadu. Skončila vždy ve chvíli, kdy dívka otevřela pusu.
Autorkou brýlového nápadu byla ve skutečnosti Druhá princezna. Ta byla úplným opakem své sestry. Nikdo nevěděl, jak ve skutečnosti vypadá, protože přes obličej vždy nosila hedvábný závoj, ale i tak se po celém království šuškalo, jak ošklivá princezna je. Stačilo ale, aby promluvila a nehezká pleť, vodové oči i neženská postava jí byly odpuštěny. Poslouchat Druhou princeznu bylo pro všechny pohlazením na duši.
Královskému páru byly vady princezen moc dobře známy, ale pořád trvaly na svém názoru, že takhle se jim princezny podaří mnohem lépe provdat. Jenže jejich naděje netrvaly moc dlouho. První nápadník s nimi se všemi pořádně zatřásl a každý další jim dával víc a víc zabrat. Naděje se dočista vytratily, když přišel jeden princ a bez ostychu se zeptal, jestli by si princezny prostě nemohl vzít obě, že by se je pokusil nějak smontovat dohromady.
To byl vrchol pro krále, královnu i obě princezny, které princovo prohlášení rozplakalo. Byly nešťastné už od začátku námluv, ale tohle už nemohly vydržet. Královna si rvala vlasy z hlavy pro rozhodnutí, které kdysi uděla a kterým oběma svým dcerám zničila život. A mezi vším tím neštěstím pobíhal král a nevěděl, kterou dříve utěšovat.
Kouzelná víla však byla opravdu hodná a objevila se v pravou chvíli. Už když královna před lety rozhodla osudy svých dcer, věděla, že tahle chvíle přijde. Nabídla královně, že jí splní ještě jedno přání, ale tentokrát to nebude úplně zadarmo – královna bude muset obětovat svůj život, aby dokázala, že už není tak lehkomyslná jako dřív. Královna se už bezmyšlenkovitě chystala kývnout, když ji přerušila Druhá princezna, která si vzpomněla na slova posledního nápadníka.
„Nech zemřít nás a udělej z nás jednu. Tak zároveň zemřeme, ale obě budeme dál žíít,“ poprosila vílu.
„Opravdu se chcete pro svou matku takto obětovat?“ zpochybnila víla princeznino přání.
V První princezně se v tu chvíli odrazilo něco z chytrosti Druhé princezny a odpověděla: „Ano, to chceme, bez ní bychom nebyly ani ošklivá, ani hloupá, ani krásná, ani chytrá!“
A tak víla mávla kouzelným proutkem a ze Dvou princezen se stala jedna. Tak akorát krásná a tak akorát chytrá, ale neskutečně moudrá a skromná, protože v sobě nesla odkaz obou svých sester a věděla, jaký život dokáže být, když má někdo něčeho příliš a něčeho vůbec.

Prstem do písku

Podzimní

Že ho miluje, mu psala v půlnočním tichu prstem po zádech. Na zamlženém zrcadle mu nechávala vzkazy, že bez něho nemůže žít. Na krabičky od čaje čmárala vypálenou sirkou, že s ním chce strávit zbytek života. O tom, že ho milovat přestala, nikde nenechala ani zmínku, jen prázdné ramínko po kabátu a nedočtenou knížku na nočním stolku.

...

S hlavou v písku hledím do nebe
a z krku si
cípem tvý košile
stírám zbytky svý rtěnky.
Protože
prostě
proto
…

...

A na vnitřní stranu víček mi kdosi červenou pastelkou napsal „otevři oči“. Jazykem, kterýmu nerozumím…