neděle 3. dubna 2016

Krabice

„Miluješ ho?“

Přímost otázky mě vykolejila. Slíbili jsme si, že nebudeme mluvit o osobních věcech.
„Cože?“
„Ptám se, jestli ho miluješ,“ zopakoval.


Napila jsem se kávy, abych získala trošku času. Nevěděla jsem, co na to říct. Nebyla jsem přesvědčená, že jsem zamilovaná, ale kdybych náhodou bych, nebyla jsem si jistá, jestli to chci sdílet zrovna s ním.

Ale byl neodbytný: „Kdyby ses k němu stěhovala, vzala bys s sebou všechny své knížky?“
„Asi ano,“ odpověděla jsem konečně. Představa, že se k tomu druhému nastěhuju a všechny ty krabice zůstanou na půdě u rodičů, mě vyděsila.
Myslím, že to byl moment, na který jsme oba čekali. I když jsme si všechno řekli už dávno, tohle byl náš definitivní rozchod. Bylo mu to líto. Nám oběma. Jenže k někomu všechny ty krabice prostě nenanosíte ani po několika letech a k někomu byste je vzali už po pár měsících.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za přídání komentáře. :)