Intenzivní

Myslela jsem, že tenhle blog je nadobro ztracený, a vy nakonec nejspíš taky, tak si nejsem jistá, jestli článek někdo najde. Dneska jsem ale na chvíli zažila něco, co prostě potřebuju sdílet: 

Seděla jsem v Burger Kingu uprostřed největšího města Kazachstánu a čekala na dva lidi, kteří se pro mě na pár týdnů stali nejlepšími přáteli. Ona, holka z Polska, vychovaná jako katolička, která ale přestala věřit v Boha. On, kluk z Ázerbájdžánu, o rok mladší než ona, co před pár lety přestal věřit v to, že není jiného boha než Alláha, a místo toho začal číst Sokrata a věřit ve filozofii. Během pár týdnů se sblížili natolik, že bez sebe nedokážou být ani hodinu. Místo, které je všude na světě stejné, brownies se zmrzlinou, kterým jsme oslavili konec Ramadánu, má všude na světě stejnou chuť. Ale tahle situace byla tak jedinečná, že jsem na chvíli měla pocit, že nic tak intenzivního už v životě nezažiju. A pak jsem příšerně zmokla, když jsem se, na chvíli sama, snažila přejít jednu z hlavních ulic města, abych se dostala do třípokojového bytu, který momentálně obývám s dalšími čtrnácti lidmi, a na chvíli měla pocit, že nikdo na světě se v ten moment nemá tak dobře jako já.