středa 30. července 2014

A ještě jeden příspěvek na letošní prázdniny, našla jsem ho v rozepsaných článcích, všechno pod tímhle odstavcem je více než rok staré. Snad se bude líbit.

Myslím, že kdybych někdy sebrala dostatek odvahy a trpělivosti, abych sepsala román, začínal by takhle. Nepamatuju si, kdy a proč jsem to napsala, ani jestli jsem v hlavě měla myšlenku něčeho většího. Vím jen, že jsem o prázdninách našla dvě různé části textu a spojila je dohromady a teď je znovu objevila a strašně se mi to líbí. Vím, že říkat to o vlastním textu působí trošku hloupě, ale je to tak.
A taky zjišťuju, že mi poslední dobou trošku chybí vytracená, temnější, nejistá a věčně se hledající část mé osobnosti, která věří všechno a v nic. Ne, že by mi vadilo být en general šťastná, ale občas mi přijde, že jistá dávka melancholie je pro mě mnohem inspirativnější.



Nejdůležitější chvíle našeho života jsou okamžiky, kdy se propadáme do temnoty. Těch pár minut, které nám podlamují kolena a berou dech. Jsou to chvíle, kdy se projevuje naše skutečné já, okamžiky, kdy stačí jediný pohled do zrcadla a poznali bychom sami sebe. Jenže nikdo z nás nemá tolik odvahy, aby to dokázal. A tak zůstáváme celý život ztracení mezi koncem a počátkem a snažíme se najít lano, na které se pověsit, abychom v tom podivném meziprostoru dokázali alespoň chvíli vydržet.

Tato slova si do deníku zapsala má matka těsně předtím, než zemřela. Aspoň myslím, soudě z toho, že jsou pečlivě zapsaná na poslední stránce, kde se objevuje text. Pak už nikde nic.
Zemřela, když mi bylo pět, když už jsem sice uměla sama chodit, ale stejně jsem se pro jistotu neustále přidržovala něčeho, co k ní dříve neomylně přirostlo, a jen se tak odpichovala od země, aby se neřeklo.
Byla to má matka ‒ s modrýma očima a vlasy, jejichž barvu si nepamatuju. Se silnýma rukama a drobnými dlaněmi, které mě tak často objímaly. S rozmazaným úsměvem a vůní po čokoládě.  
Když umřela, jako bych na několik let usnula a vzbudila se až před pár týdny. Nepamatuju si nic z toho, co se událo za posledních patnáct nebo dvacet let. Nepamatuju si své jméno, nevím, kdy jsem se narodila. Nevím, kdo byl můj otec, a netuším, kdo mi poslal jediné pojítko s minulostí, které teď mám. Mám pocit, že ten člověk, byl-li to člověk, mi do hlavy nenápadně vsunuje i rozostřené vzpomínky na dobu, kdy mi bylo pět a ještě míň.
Vytržená z kořenů rostu a rostu do výšky i do dálky a snažím se dosáhnout na slunce, schované za nebezpečnou clonou z mraků. Snažím se vymotat z pavučin utkaných představ o tom, kým jsem a mezi nánosy bahna a kamení objevit, co se stalo potom i předtím. Tak jako se někteří lidé snaží pohřbít věci událé v minulosti, já stojím s holýma rukama připravená je hledat. Jen nevím, kde začít. Zda se vydat na jih a doufat, že v tetelivém horku poledních hvězd nevypotím sama sebe, nebo jít na sever a modlit se, že v tajemném chladu věčně trvajících nocí neztratím zbytky svého srdce.

Slova výše si mezi poznámky z přednášek napsala máma před několika desítkami let. Když jsem je při včerejším úklidu objevila na půdě, začala jsem znovu počítat, jak dlouho už jsem ji neviděla a kolik bludných kruhů se s jejími slovy otevřelo a uzavřelo. Protože vím, že až jednou někdo objeví těch pár dopisů, co jsem po večerech psala pro nikoho a zároveň měla v hlavě představu tolika konkrétních lidí, náš kruh se znovu spojí a začne další.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za přídání komentáře. :)