Dneska ráno v pět

Bylo půl páté a otevřeným oknem do pokoje pronikaly první zvuky ranní ulice. Nespala, ale nebyla ani úplně vzhůru. Začínal den. Den, na jehož konce zemře a nastane konec.

Věděla totiž, že hlasy v její hlavě jsou dokonale skutečné a nejsou nic jiného než svědomí, a proto s nimi nemůže bojovat jinak. Nejdou překrýt vrstvou prášků ani vykořenit sériemi psychoanalýz. Není možné udělat jediný čistý řez skalpelem, vytáhnout a zase zašít. Ani je rozdupat na kousíčky tak, aby aspoň nebyly slyšet.

Ještě nevěděla, jak se to stane. Jediná jistota dnešního dne byla smrt čekající někde na konci. Natahovala ruce nebo možná odvracela oči, ale byla tam.

Vstala a se zavřenýma očima nasypala do hrnku dvě lžičky kávy a zalila ji horkou vodou. Známá vůně ji trošku uklidnila. Nečekala, až voda vychladne, a napila se. Cítila bolest na horním rtu a špičce jazyka. Nebyla nepříjemná.

Když padá barák, tak vždycky od základů, četla v nějaké básničce. Jenže v aplikaci na člověka to neplatilo. Člověk padal od maličkostí. Cítila to na sobě. Už před pár lety z ní začaly odpadávat drobné bezvýznamné detaily a i když tenkrát ještě neměla tak vycvičený sluch, jasně je slyšela cinkat o podlahu.

Nejspíš to bylo právě tenkrát, kdy si poprvé uvědomila, že dnešek jednou přijde. A jak tu teď stála na jeho začátku s hrnkem horkého kafe a rozpálenou cigaretou a dívala se skrz zatažené závěsy do ulice, cítila ve špičkách prstů nedočkavé chvění. Digitální hodiny na mikrovlnce ukazovaly 4:37. Každou chvilku projede patnáctka, na pár půlminut zastaví na nedaleké zastávce a pak, naplněná hrstkou lidí, ale o to větší dávkou ospalého ticha, odjede někam do středu města. Pak bude chvíli klid následovaný spícím přízrakem dvaadvacítky. Potom jedenáctka a pak zase patnáct. Kdyby roztáhla závěsy, viděla by tenhle kolotoč několikrát. Ale závěsy zůstaly zatažené a ona si celý koloběh nechala jenom tak projíždět v hlavě.

Patnáctkou jezdil zmatek, dvaadvacítka se většinou nesla na vlně nejistoty a jedenáctka měla hořkou příchuť začínající beznaděje, protože jedenáctkou přijížděly hlasy. Jen vzácně se jí před očima protočila jednička, symbolizující cosi lehce pozitivního.

Jenže všechny autobusy pro ni dnes jely naposled. Možná se sveze dvaadvacítkou na konec města a posadí se na lavičku na konečné, možná pojede patnáctkou do centra a vyplaší na náměstí pár holubů. Možná si v tento zvláštní den naposledy dovolí luxus nasednout právě do jedničky a jezdit tak dlouho, dokud na Skácelově nenastoupí její osobní verze prince na bílém koni. Třeba konečně sebere zbytky odvahy a osloví ho, třeba ji políbí a ona poprvé začne pochybovat o tom, jestli by toho dne opravdu měla zemřít.

Možná, možná ne.

Od posledního výdechu ji dělilo ještě asi devět tisíc osm set šedesát tři nádechů a ona si do té doby mohla dělat, co uzná za vhodné.