Druh komunikace na pět

Nejdříve opatrně nechali setkat malíčky.
U prsteníčků už byli o něco klidnější.
Prostředníčky je lehce vyděsili, mezi prsty zaznamenali slaboulinký výboj.
S ukazováčky našli potřebnou jistotu.
A když se jejich dlaně spojili jako ruce dávných milenců, smáli se.
A kolem kvetly tisíce pampelišek.

Z rádia zrovna hrála jakási zapomenutá letní písnička. Chodidla měla opřená o palubní desku a lakovala si nehty na zeleno. Když prudce přibrzdil, udělala barevnou skvrnu místo na nehtu na prstu a na umělohmotném interiéru auta. A náhodná výzdoba se jí zalíbila natolik, že než stihli na benzínce zastavit na malou pauzu, opuntíkovala i řadicí páku a tlačítka rádia. Kličku na stahování okýnka natřela pro jistotu celou. Pak jí došel lak.

Ze třetí řady sledovala, jak sebejistě hledá přesné tóny. Se zavřenýma očima mu to nikdy nedělalo problém. Mohla ho třeba lechtat na krku, ale když měl zavřené oči, jeho prsty se nikdy nespletly.
Chvílí, kdy před ním seděla v hledišti a nasávala tu jeho sebejistotu, se nemohla nabažit. A vždycky tak trošku záviděla, že se jí zatím nepodařilo najít nic, při čem by z ní vyzařovala stejná energie a důležitost, jako když on hrál na cello.

Na bílou košili mu zrovna přišívala utržený knoflík. Seděla pohodlně uvelebená v křesle, zapnutou televizi nevnímala, ale trošku mhouřila oči, protože ji ozařovaly zbytky podzimního slunce. Zasykla, když se píchla do prstu.
Chvíli se bál, že navždycky usne.

Prsty bubnovaly o stůl.
Z pootevřené ložnice se ozývalo bouchání dvířek od skříní.
Luštění křížovek jí nikdy moc nešlo.
Dopadání oblečení na dno kufru.
Tajenku vždycky měla, ale vyplnit všechna políčka se jí nikdy nepodařilo. Vždycky jich pár zůstalo. Slovo na pět a tři prázdná políčka.
Zvuk tříštícího se skla, když ze zrcadla spadla voňavka.
Stiskla rty.
Položení klíčů na botník v předsíni.
Usmála se, už věděla.
Klapnutí domovních dveří.
Ticho.