O Třech princeznách

Někde mezi Severní a Jižní Koreou nebo klidně někde na samém konci Ohňové země leželo malé královstvíčko. Dotkla se ho americká hypoteční krize a tak bylo velice, ale opravdu velice chudé a od insolventnosti ho dělilo jen pár posledních mincí v královské pokladně.
Místo záclon měli na královském zámku v oknech pavučiny a nejvyšší věž zatím nespadla jen proto, že ji o to hezky poprosili. Jediné štěstí bylo, že všechny popínavé rostliny byli dobrovolníci konající svou funkci za byt a stravu, a tak nebylo vidět olupující se fasádu.
Jedinou nadějí krále a královny na záchranu země byl výhodný sňatek. Problémem však bylo, že královský pár neměl ani jednoho potomka… Královna vkládala veškerou svou naději do rad bab kořenářek, jenže my všichni, odrostlí ve světě moderní medicíny, víme, jak na tom rady bab kořenářek jsou v konfrontaci s realitou: ty poslední skutečné jsou druh na vymření a šarlatánkám s kříšťálovou koulí se nedá věřit…
A tak není divu, že když přišla kouzelná víla a nabídla králi a královně pomoc, oba se nakonec rozhodli roztavit zbytek zlatých mincí a nechali vílu zhotovit ve zlatě a v životní velikosti. Víla se jen usmála, protože byla vychována v jiných dobách, naprosto nezištně, a věci jako zlato jí připadaly povrchní jako lidé sami. A smála se i proto, že byla velká na tři prsty a že kdyby byla větší jen co by se za nehet vešlo, králi a královně by už zlato nestačilo…
Brzy po vílině návštěvě se královně narodila dvojčátka, dvě holčičky. Noc předtím ji ještě naposled navštívila dobrá víla a dala královně jedinečnou příležitost –může rozhodnout o osudu svých dcer. Může říct, zda chce, aby jedna z nich byla tou nejhezčí na světě a ta druhá nejchytřejší na světě (na úkor druhé vlastnost) nebo jestli chce, aby princezny byly prostě jen obyčejné dívky. A protože královna myslela dost prakticky a předpokládala, že když budou princezny „ty nej“, budou mít o to větší šanci na dobrou partii, zvolila první možnost.
A princezny dospěly rychleji než růstovými hormony nadopovaná kuřata a stalo se přesně to, co si přála královna a přislíbila víla.
Jedna princezna vyrostla do takové krásy, která až oslepovala. Z počátku to obyvatelům zámku způsobovalo problémy, ale kdosi brzy přišel na skvělou věc. Zjistil, že když si nasadí sluneční brýle, na princeznině kráse neubyde, dokonce naopak, všichni si ji budou moct pořádně prohlédnout. Král nelenil a nakoupil spoustu párů brýlí ve výprodeji a nechal je rozmístit po chodbách království. Jenže princeznina krása měla jednu jedinou vadu. Skončila vždy ve chvíli, kdy dívka otevřela pusu.
Autorkou brýlového nápadu byla ve skutečnosti Druhá princezna. Ta byla úplným opakem své sestry. Nikdo nevěděl, jak ve skutečnosti vypadá, protože přes obličej vždy nosila hedvábný závoj, ale i tak se po celém království šuškalo, jak ošklivá princezna je. Stačilo ale, aby promluvila a nehezká pleť, vodové oči i neženská postava jí byly odpuštěny. Poslouchat Druhou princeznu bylo pro všechny pohlazením na duši.
Královskému páru byly vady princezen moc dobře známy, ale pořád trvaly na svém názoru, že takhle se jim princezny podaří mnohem lépe provdat. Jenže jejich naděje netrvaly moc dlouho. První nápadník s nimi se všemi pořádně zatřásl a každý další jim dával víc a víc zabrat. Naděje se dočista vytratily, když přišel jeden princ a bez ostychu se zeptal, jestli by si princezny prostě nemohl vzít obě, že by se je pokusil nějak smontovat dohromady.
To byl vrchol pro krále, královnu i obě princezny, které princovo prohlášení rozplakalo. Byly nešťastné už od začátku námluv, ale tohle už nemohly vydržet. Královna si rvala vlasy z hlavy pro rozhodnutí, které kdysi uděla a kterým oběma svým dcerám zničila život. A mezi vším tím neštěstím pobíhal král a nevěděl, kterou dříve utěšovat.
Kouzelná víla však byla opravdu hodná a objevila se v pravou chvíli. Už když královna před lety rozhodla osudy svých dcer, věděla, že tahle chvíle přijde. Nabídla královně, že jí splní ještě jedno přání, ale tentokrát to nebude úplně zadarmo – královna bude muset obětovat svůj život, aby dokázala, že už není tak lehkomyslná jako dřív. Královna se už bezmyšlenkovitě chystala kývnout, když ji přerušila Druhá princezna, která si vzpomněla na slova posledního nápadníka.
„Nech zemřít nás a udělej z nás jednu. Tak zároveň zemřeme, ale obě budeme dál žíít,“ poprosila vílu.
„Opravdu se chcete pro svou matku takto obětovat?“ zpochybnila víla princeznino přání.
V První princezně se v tu chvíli odrazilo něco z chytrosti Druhé princezny a odpověděla: „Ano, to chceme, bez ní bychom nebyly ani ošklivá, ani hloupá, ani krásná, ani chytrá!“
A tak víla mávla kouzelným proutkem a ze Dvou princezen se stala jedna. Tak akorát krásná a tak akorát chytrá, ale neskutečně moudrá a skromná, protože v sobě nesla odkaz obou svých sester a věděla, jaký život dokáže být, když má někdo něčeho příliš a něčeho vůbec.