pátek 23. října 2009

Oči dokořán zavřený

Včera jsem na Zelňáku nastupovala do tramvaje, na tom by samo o sobě nebylo nic divnýho (snad kromě toho, že to mám do školy pěšky asi čtvrt hodiny). Se mnou ale nastoupil i starý pán a potom, co jsme jeden druhého chvilku přesvědčovali o tom, kdo by si měl sednou k oknu, jsme nakonec seděli vedle sebe…
„Víte, já za chvilku vystupuju…“
„Však já taky…“
„Jedete do školy?“
„No…“
„Děláte medicínu?“
„Já? Ne, to ne…“
„Tak filosofii?“
„Taky ne, španělštinu, ale jedu na Filosofickou fakultu…“
„No já jsem dělal filosofii, ale ne tady…“
„Jo? A kde? V Praze?“
„Ne, na Columbijské univerzitě v New Yorku. Ale jenom postgraduálně.“
V tu chvíli jsem se zmohla jen na naprosto idiotský „uau“. Zase jsem se přesvědčila o tom, že být povrchní se nevyplácí, ochuzuju se tím o strašnou spoustu zajímavých věcí. Po tom, co jsem se s ním po téhle větě rozloučila a vystoupila na České z tramvaje, začala mi v hlavě vířit strašná spousta otázek, na který jsem se ho mohla zeptat – jak je starej, jak se mu to v té době povedlo a proč se vůbec vracel zpátky… nejspíš už ho nikdy neuvidím a jestli ano, nejspíš ho nepoznám. Ale aspoň takhle na dálku: Pane, kdybyste měl profil na faceboooku, okamžitě mačkám „stát se fanouškem obdivuhodnýho pána“, o to víc, že to nikdy nedělám!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za přídání komentáře. :)