neděle 10. května 2009

Oči ztracených hvězd

Začalo mě bavit psát básničky, “jakožebásničky“. Sice občas nedávají smysl ani mě, ale moje osobní „vylívárna“ zvládne všechno. Jestli to zvládnete vy, je na vás…

chci vědět
jestli
až mě jednou potkáš
v oparu špatných včerejšků
a ještě horších zítřků
jestli se mě pokusíš zachránit
anebo mě prostě spálíš
spolu se vzpomínkou na tu holku
co už tenkrát neuměla stisknout ty správný struny
a zpívala falešně

Pro bílý peříčka zčernalých labutí
pro kousky touhy smíchané s nechutí
pro střípky lásek, co z dětství zbyly
pro zlomená křídla mé mrtvé víly
pro lžičku smutku a hrnek ticha
pro plachou duši, co mělce dýchá.
Mám pár stébel trávy a v krabičce hlínu
na rukách krev a v hlavě změť stínů.
Dál pro smutný oči rozbitých panenek
pro tupou bolest ztracených myšlenek
pro nápis křídou na oltáři,
že když je den, tak hvězdy září.
Pro prchavý okamžiky a pro otázky s vykřičníky
pro jahody a maliny
a lentilkový květiny
pro diváky ze střech světa,
pro hořkou chuť na konci léta…
Chci říct, že odcházím
jenže slova se mi přilepila na prsty
a nemá je kdo sbírat…

A tohle náhodně vygeneroval jakejsi internetovej program a já jsem z toho dadaisticky nadšená, líbí se mi „oči ztracených hvězdy“:
Pro na den, rozbitých tak křídou když oči ztracených hvězdy pro panenek
pro nápis smutný je oltáři,
že bolest tupou myšlenek
a září.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za přídání komentáře. :)